Z Brna odjezd po 6té hodině, chvilku jsme čekali na opozdilce Terku s Honzou (zkušení horští spoluběžci) a pak hned hurá, za mírného deště směr Terchová.
Ve Vrátnej sme byli kolem 9té, přebalit věci, naložit šerpům (díky moc Drobku, Tome a Juro) a pak se nechat zavézt ještě na start ke Štefanovej. Natěšení, počasí vcelku přálo, sice bylo tepleji, ale ionťák byl vychlazený, takže sem tam cucnutí osvěžilo :].
Vybíháme...
Začátek vede kousek po asfaltu, nasazujeme poklidné tempo, protože je potřeba šetřit síly. Po chvíli se dostáváme na kamenitou cestičku, přebíháme mostky a potkáváme první turisty. Ti nám samozřejmě tleskají, někteří si klepou na čelo. Následně se dostáváme k prvním řetězům, kde jsem trošku drzý a tlačím se před výletníky, kteří bezohledně neuhnou a nehodlají nás pustit dopředu, kolikrát jsem si tam říkal, proč tam vůbec jdou, když mají problém lézt po žebříku a klepou se na něm... ale tak asi překonávají své limity :]. Každopádně na žebřících jsem trošku utekl Terce a Honzovi, kteří dostatečně drzí nebyli. Takže na ně čekám Pod Tesnou Rizňou. Jen tyhle kopečky část stejně člověk jde a část běží, ale já si to chtěl prostě zkusit :]. Stále svítí sluníčko, jen se mírně ochlazuje.
Nahoru na Medzirozsutce vybíháme vcelku bez problémů, následně se rozhodujeme, zdali to vzít přes Velký Rozsutec, který je ale oficiálně zavřený, nakonec nebudeme riskovat a prudit a oběhneme ho po modré až na Medziholie. Před námi je nejprudší místo trasy, zatáhlo se a kupodivu se šlapalo vcelku dobře. Terka s Honzou měli trošku výhodu s paličkama (již jsem pořídil též a příště zkusím), i tak střídáme chůzi s klusem. Na vrcholku Stohu mlha a trošku jsem dvojici utíkal, ale čekal jsem na ně, nejsem sólista, navíc oba měli zkušenosti, já tohle praktikoval prvně. Při seběhu začíná pršet, Terka převléká na Chrbátu Stohu propocené mokré triko. Kličkujem mezi stromkama, kterých se musíme sem tam přidržet, klouže to i přes kvalitní Inov-8 botky, ale na tomhle místě je to známá věc :].
V sedle pod Stohem je to vcelku v pohodě, až na deštík a vysokou trávu, takže za chvíli mám mokro v botech, ale s tím se počítalo. Nabíráme směr Poludňový grúň, rozpršelo se docela vydatně a hlavně nepříjemně zboku a i se sněhem, spolu s větrem krásné kombo :]. Nádherně to masíruje stehna, ruce a tvář. Trasa z Poludňového na Snilovské sedlo bylo ve znamení protírání očí, protože po dvou krocích jsem měl v každém oku potopu :], nasadit brýle je nemožné a jiná ochrana nebyla. Ztuhlá tvář, zmrzlé ruce (chudáci Terka s Honzou, neboť svírali pevně paličky) a promočené oblečení, chlad nám prolezl až ke kostem. Nemluvili sme, jen se střídali na čele a běželi. Naštěstí hlava fungovala a já si říkal, není to tak daleko, nohy přepnuté na automat.
Seběh na hornú stanicu lanovky vcelku šel, pouze jednou jsem udělal dřepkins při podkluzu. Shodli jsme se v zastávce na bufetu hornej stanice, teplá polévka a vyčkání, než se počasí umoudří.
Vlezli jsme dovnitř a museli poprosit fajn partu sčítačů medvědů a jiného zvířectva, zdali by nám nerozepnou batohy, prostě sme to sami nezvládali. Honza prozíravě vytáhl alufolie a jednu mi věnoval (díky). Parkinson hadra, ale v xichtech úsměv (takovýto stav jsem zažíval poprvé, unavený, prokřehlý, ale psychika v pohodě). Polévka (šošovicová) v rukou, ale udržet lžičku, to je zezačátku fakt problém... Zahřála, ale stále klepatůra, neboť zájezd polských turistů stál v samozavíračkách a pouštěli dovnitř neskutečnou zimu. Toho si všiml medvědopočítač a umravnil nevychovance.
Uvolnil se stůl a tak jsme se s partou přesunuli. Honza půjčil své polosuché druhé triko Terezce, ja si vzal z batohu své... Chudák spoluběžec klepal dál kosu, naštěstí si toho všiml nějaký chlapec a věnoval (prý napořád) klepajícímu své bavlněné triko.
Byli jsme tam asi docela atrakce.
Sledovali jsme meteoradar, a za hoďku a půl déšť ustal (uf). Do té doby ještě dva čaje a říkali sme si, co naši šerpové, jestli je doběhnem, nebo už jsou dávno na chatě...
Vyrazili jsme, stále se klepající, ale po chvíli už se tělo aklimatizovalo, rozproudilo krev pohybem. Mlha, sychravo, cesta na Malý Kriváň přes sedlo Bublen byla relativně příjemná. Dokonce se občas roztrhaly mraky, a naskytlo se nám aspoň krásné okno :], což vehnalo pozitivní energii do žil, posílilo hlavu a člověk dostal znovu chuť se posunout svižněji blíže k cíli.
Sedlo Priehyb (tu jsem vyzkoušel gel, sladké, nakopávající a Terka řekla, že přístě mi žádný už radši nedá :]), Stratenec a Sedlo Vráta, kde se pak cesta dělí po žluté kratší traverzem (ale teď blátem), nebo přes Suchý a pak šílený sestup, z kterého jsem měl docela fedry. Volíme poctivě směr Suchý. Občasným boulderingem a naročnějším terénem se nenecháváme zvyklat (ne nadarmo byla tahle část nejpomalejší) a překonáváme veškeré nástrahy pomaleji až na vrchol. Už byla cítit únava. Následný sestup dával zabrat kolenům, záviděl jsem Terezce a Honzovi jejich paličky, blato a mokré šutry, opatrně...Závěrečná skoro rovinka byla neskutečná úleva, proběh lesíkem a nad chatou vysvitlo sluníčko.
Dobíháme s rohlíkem na hubě, spokojení, plní endorfinů. Hodinky píšou čistý čas 4:40, s kterýmžto jsem velice spokojen :].
Uvnitř sedí druhá část výpravy, též solidně znavení, ale smekám před nimi, neboť to zvládli perfektně a navíc nekteří s větší zátěží. K tomu mí úžasní přátelé Vláďa, Andrej, Andrejka s Luckou, kteří další den šli opačně to co my jsme běželi. Radost takhle všechny vidět. Ještě jednou díky šerpům Drobkovi, Jurovi a Tomovi, a psychické podpoře Verči s hyenama a Mišce. A též velký dík Terce s Honzou za jejich rady, podporu, gely a spoluběh, těším se, že spolu dáme určitě něco dalšího. Ráno jsem dost cítil kolena a stehna, proto jsem rozumně vzdal cestu zpět na Snilovské a lanovkou dolu pro auta (to nakonec šli jen spoluběžci s Jirkou) a šel se šerpama kratší cestou do Varína, aspoň nezabloudí :].
Celkově 27km, nastoupáno 2600m, sestoupáno 2100m
Taková byla tedy moje první zkušenost s horským během, dá li se to tak nazvat ;].
Ve Vrátnej sme byli kolem 9té, přebalit věci, naložit šerpům (díky moc Drobku, Tome a Juro) a pak se nechat zavézt ještě na start ke Štefanovej. Natěšení, počasí vcelku přálo, sice bylo tepleji, ale ionťák byl vychlazený, takže sem tam cucnutí osvěžilo :].
Vybíháme...
Začátek vede kousek po asfaltu, nasazujeme poklidné tempo, protože je potřeba šetřit síly. Po chvíli se dostáváme na kamenitou cestičku, přebíháme mostky a potkáváme první turisty. Ti nám samozřejmě tleskají, někteří si klepou na čelo. Následně se dostáváme k prvním řetězům, kde jsem trošku drzý a tlačím se před výletníky, kteří bezohledně neuhnou a nehodlají nás pustit dopředu, kolikrát jsem si tam říkal, proč tam vůbec jdou, když mají problém lézt po žebříku a klepou se na něm... ale tak asi překonávají své limity :]. Každopádně na žebřících jsem trošku utekl Terce a Honzovi, kteří dostatečně drzí nebyli. Takže na ně čekám Pod Tesnou Rizňou. Jen tyhle kopečky část stejně člověk jde a část běží, ale já si to chtěl prostě zkusit :]. Stále svítí sluníčko, jen se mírně ochlazuje.
V sedle pod Stohem je to vcelku v pohodě, až na deštík a vysokou trávu, takže za chvíli mám mokro v botech, ale s tím se počítalo. Nabíráme směr Poludňový grúň, rozpršelo se docela vydatně a hlavně nepříjemně zboku a i se sněhem, spolu s větrem krásné kombo :]. Nádherně to masíruje stehna, ruce a tvář. Trasa z Poludňového na Snilovské sedlo bylo ve znamení protírání očí, protože po dvou krocích jsem měl v každém oku potopu :], nasadit brýle je nemožné a jiná ochrana nebyla. Ztuhlá tvář, zmrzlé ruce (chudáci Terka s Honzou, neboť svírali pevně paličky) a promočené oblečení, chlad nám prolezl až ke kostem. Nemluvili sme, jen se střídali na čele a běželi. Naštěstí hlava fungovala a já si říkal, není to tak daleko, nohy přepnuté na automat.
Seběh na hornú stanicu lanovky vcelku šel, pouze jednou jsem udělal dřepkins při podkluzu. Shodli jsme se v zastávce na bufetu hornej stanice, teplá polévka a vyčkání, než se počasí umoudří.
Vlezli jsme dovnitř a museli poprosit fajn partu sčítačů medvědů a jiného zvířectva, zdali by nám nerozepnou batohy, prostě sme to sami nezvládali. Honza prozíravě vytáhl alufolie a jednu mi věnoval (díky). Parkinson hadra, ale v xichtech úsměv (takovýto stav jsem zažíval poprvé, unavený, prokřehlý, ale psychika v pohodě). Polévka (šošovicová) v rukou, ale udržet lžičku, to je zezačátku fakt problém... Zahřála, ale stále klepatůra, neboť zájezd polských turistů stál v samozavíračkách a pouštěli dovnitř neskutečnou zimu. Toho si všiml medvědopočítač a umravnil nevychovance.
Sledovali jsme meteoradar, a za hoďku a půl déšť ustal (uf). Do té doby ještě dva čaje a říkali sme si, co naši šerpové, jestli je doběhnem, nebo už jsou dávno na chatě...
Vyrazili jsme, stále se klepající, ale po chvíli už se tělo aklimatizovalo, rozproudilo krev pohybem. Mlha, sychravo, cesta na Malý Kriváň přes sedlo Bublen byla relativně příjemná. Dokonce se občas roztrhaly mraky, a naskytlo se nám aspoň krásné okno :], což vehnalo pozitivní energii do žil, posílilo hlavu a člověk dostal znovu chuť se posunout svižněji blíže k cíli.
Sedlo Priehyb (tu jsem vyzkoušel gel, sladké, nakopávající a Terka řekla, že přístě mi žádný už radši nedá :]), Stratenec a Sedlo Vráta, kde se pak cesta dělí po žluté kratší traverzem (ale teď blátem), nebo přes Suchý a pak šílený sestup, z kterého jsem měl docela fedry. Volíme poctivě směr Suchý. Občasným boulderingem a naročnějším terénem se nenecháváme zvyklat (ne nadarmo byla tahle část nejpomalejší) a překonáváme veškeré nástrahy pomaleji až na vrchol. Už byla cítit únava. Následný sestup dával zabrat kolenům, záviděl jsem Terezce a Honzovi jejich paličky, blato a mokré šutry, opatrně...Závěrečná skoro rovinka byla neskutečná úleva, proběh lesíkem a nad chatou vysvitlo sluníčko.
Dobíháme s rohlíkem na hubě, spokojení, plní endorfinů. Hodinky píšou čistý čas 4:40, s kterýmžto jsem velice spokojen :].
Uvnitř sedí druhá část výpravy, též solidně znavení, ale smekám před nimi, neboť to zvládli perfektně a navíc nekteří s větší zátěží. K tomu mí úžasní přátelé Vláďa, Andrej, Andrejka s Luckou, kteří další den šli opačně to co my jsme běželi. Radost takhle všechny vidět. Ještě jednou díky šerpům Drobkovi, Jurovi a Tomovi, a psychické podpoře Verči s hyenama a Mišce. A též velký dík Terce s Honzou za jejich rady, podporu, gely a spoluběh, těším se, že spolu dáme určitě něco dalšího. Ráno jsem dost cítil kolena a stehna, proto jsem rozumně vzdal cestu zpět na Snilovské a lanovkou dolu pro auta (to nakonec šli jen spoluběžci s Jirkou) a šel se šerpama kratší cestou do Varína, aspoň nezabloudí :].
Celkově 27km, nastoupáno 2600m, sestoupáno 2100m
Taková byla tedy moje první zkušenost s horským během, dá li se to tak nazvat ;].
Komentáře