Kamarádka Peťa vymyslela v rámci zdokonalování v běhu, že se pokusíme o přeběh Velké Fatry. Nebyl jsem proti, neboť jsem chtěl též zkusit posunout své dosavadní hranice, které jsou 27 km v horském terénu, ale vlastně je to i celkově nejdelší vzdálenost, co jsem kdy uběhl. Byl jsem tedy připsán mezi účastníky (4 běžci - Peťa, já, Iva a Tom).
Ráno budíček na 5 hodin, abychom se stihli nasnídat, zhyenovat a dochystat poslední drobnosti. Když se tak zpětně dívám na to, co sebou, tak jsem mohl ještě redukovat. Vody 1.5l, hůlky, nepromok bunda, 2 náhradní trička, alufolie, 2 gely, tablety a nějaké protein tyčky.
Trasa je vcelku jednoduchá, start ve Starých Horách na Križnou a pak stále po hlavním hřebeni směr Ploská, Smerkovica až do Ružomberoku na náměstí. Převýšení je na této trase dle map cz nějakých 2700m.
V 6 hodin a něco jsme tedy úspěšně vyrazili. Hned na hlavní cestě nasadit poklidné tempo a běžíme společně 2km do Tureckej, kde se následně vydáváme do megakopce pod lanovkou. Volíme s Peťou rychlejší chůzi, já si pomáhám prozřetelně hůlkama, je to o poznání lepší nežli bez nich. Potíme krev, neboť kopec je opravdu pekelně dlouhý (tuším, že nějakých 5km na Križnou). Míjíme pár polských turistů, co si hodně přivstali, mrknem na pramen hned vedle polorozpadlé horní stanice lanovky, který je díky ukradenému kohoutku nefunkční :(. A někdo zde zapomněl brýle, haha...
Zastavujeme u rozcestníku cca kilometr před vrcholem a čekáme na druhou část výpravy (Iva s Tomem). Doběhnem na Križnou, kde jsme se dohodli, že se rozdělíme na pomalejší a rychlejší.
Čeká nás krásný hřeben, počasí přeje (sluníčko, možná by se hodilo trošku chladněji, ale zatím je to únosné), déšť nehlásí... hned ze začátku si s Peťou vytváříme náskok, přecejen druhý tým je věkově trošičku jinde :), ještě spočítáme ovečky (viz. foto) a s přehledem za sebou necháváme vrcholy Ostredok a Chyžky. Jenže pak příchází Ploská, která tak ploská z jedné strany není a výběh se mění ve výšlap ;). Naštěstí se snažíme o rychlejší tempo a hůlky opět prokazují službu, ikdyž ve vyšší trávě a úzké pěšince to s nima jde trošku obtížněji :). Dáváme proteinovou tyčku, sbíháme dolů pod Čierny kameň a raději navrhuju naznačit cestu po zelené, na kterou je vcelku neznatelná odbočka, velkou šipkou z kamínků (vyplatilo se, druhý tým se neztratil)... Cesta pokračuje náročnějším terénem, kde je třeba si dávat pozor kam šlapnout, navíc je pěšinka stále vcelku úzká. Míjíme Minčol a dobíháme k rozcestníku na Rakytov, kde se dohodneme, že raději zvolíme cestu po žluté bokem, neboť je to traverz, narozdíl od nepříliš pěkného výšlapu a následného hardcore seběhu po zelené.
Následuje víceméně traverz kolem Tanečnice, kratší stoupání kolem Skalní Alpy až k hotelu Smrekovica, kde jsem plni nadšení měli naplánováno si dát polévku a radler. Bohužel nám radost pokazili, ikdyž na inetu píšou, že fungujou, tak bylo úspěšně zavřeno. Před vchodem seděla skupinka mládenců se slečnou, kteří se vypravili na víkendový přechod, a museli nám sdělit tuhle smutnou novinu. Na druhou stranu jsme si vyslechli povzbuzující hlášky typu "nevypadáte uvaneně" a "vypadáte velice čile"... a že 10 minut dále se nachází vojenská zotavovňa, kde je restaurace otevřena... a že nám to bude trvat, když nás tak viděli jen 3 minuty :). Trvalo to 5 minut ;), jen slečna na recepci neměla asi zrovna dobrou náladu, jídlo údajně nedostaneme, neboť je doba výdeje obědů pro hosty.
Přesto jsme to zkusili, a velice milý čašník nám prodal alespoň toho radlera. Žíznivé oči byly veliké, vzali jsme rovnou 4 lahve :) a Peťa zmrzlinu k tomu. Venku jsem vyměnil triko. Zjistil, ze me hodinky stoply aktivitu, naštěstí Peťa trekovala poctivě :). Vypít dva radlery je náročné, proto necháváme každý láhev pro druhý tým, krásně uschováváme do místní okrasné studny vedle mrtvého ptáčka a necháváme vzkaz. V nohách máme 26km a únava, ani nějaká krize zatím naštěstí nepřichází. Naopak... Vybíháme dál... Před námi menší stoupání po cyklostezce, předbíháme cyklisty a očekáváme už dá se říct jen seběh... cesta je zajímavě značená, cyklo najednou odbočuje prudce doprava, značka však vede rovně... držíme se značky a sbíháme prudší sešup, čímž se vysvětluje uhnutí cyklo, na kterou se následně napojujeme. Nižné Šiprúnske sedlo a následuje příjemný stínek lesem, cesta široká, co víc si přát. Před Vtáčníkom se dostáváme do prádelny, sluníčko peče, vzduch vlhký. Naštěstí jsme tenhle úsek rychle překonali. Áááá asfalt... nádhera, sotva jsem ho uviděl začalo mě zlobit koleno, nejspíš z toho, jak nechci pravým chodidlem trefit nějaký nepěkný šutr zespod a přetěžuju tím pádem levou nohu. Nasazuju bandáž, o moc lepší to není, ale pořád to jde. Míjíme Sidorovo minizoo a uhýbáme u Vlkolínských luk na žlutou.
Po chvíli cvak cvak cvak... Braňo natáčí a fotí. Předám mu hůlky, které už nevyužiju a neustále se ptám na info o počtu km :). Tu běží Peťa první a ja se pekelně soustředím na to, kam šlápnu. Asi třikrát sem přestal být ostražitý a unavené nohy zakopávají, naštěstí je ješte dost sil to ustát... Tahle cesta mě ale baví, vede lesem, mírně z kopečka. Jen je docela dlouhá :). Na Rázcestí pod Kalváriou chvilku vydechnem... a už jen kousek po asfaltu do Ružomberoka. Společně se dohodneme, že prostě musíme dát o kousíček více než maraton, ať si checkneme ultra :].
Uf... zvládli sme to, směřujem k tescu, kde v košíku končí birel, cola, juice a dva koláčky... Usedáme spokojeně před obchodem a ládujem se, ještě pro jistotu solnou tabletu...
Rohlíky na hubách, spokojení... Braňo dělá řidiče... sprcha, srajda (to ten juice, exl sem ho litr:), a chodit můžem... Druhý tým jen trošku zmatkuje při hledání busu (jel dříve, než bychom se tam dostali autem), ale následně dojíždí na ubytko ve Starých horách.
Tímto děkuji Peťce za skvělou organizaci a super sparinga, uteklo to nečekaně rychle, Braňovi za support, Ivči za tejpy (přístě si oholím koleno už sám:) a Tomovi za supr společnost.
Koleno už je ok, bylo v pořádku už v neděli, kdy jsem myslel, že budu KO, ale kupodivu naprosto v pohodě. Tělo se dalo dokopy hodně rychle, až jsem příjemně překvapen. Teď jen počkat na foto z GOPRO [Gopro take photo:].
Oproti loňsku, počasí o poznání lepší, terén lehčí, každopádně obé super zkušenosti!
Přístě 50? Kdo si to lajzne semnou?
Ráno budíček na 5 hodin, abychom se stihli nasnídat, zhyenovat a dochystat poslední drobnosti. Když se tak zpětně dívám na to, co sebou, tak jsem mohl ještě redukovat. Vody 1.5l, hůlky, nepromok bunda, 2 náhradní trička, alufolie, 2 gely, tablety a nějaké protein tyčky.
Trasa je vcelku jednoduchá, start ve Starých Horách na Križnou a pak stále po hlavním hřebeni směr Ploská, Smerkovica až do Ružomberoku na náměstí. Převýšení je na této trase dle map cz nějakých 2700m.
V 6 hodin a něco jsme tedy úspěšně vyrazili. Hned na hlavní cestě nasadit poklidné tempo a běžíme společně 2km do Tureckej, kde se následně vydáváme do megakopce pod lanovkou. Volíme s Peťou rychlejší chůzi, já si pomáhám prozřetelně hůlkama, je to o poznání lepší nežli bez nich. Potíme krev, neboť kopec je opravdu pekelně dlouhý (tuším, že nějakých 5km na Križnou). Míjíme pár polských turistů, co si hodně přivstali, mrknem na pramen hned vedle polorozpadlé horní stanice lanovky, který je díky ukradenému kohoutku nefunkční :(. A někdo zde zapomněl brýle, haha...
Zastavujeme u rozcestníku cca kilometr před vrcholem a čekáme na druhou část výpravy (Iva s Tomem). Doběhnem na Križnou, kde jsme se dohodli, že se rozdělíme na pomalejší a rychlejší.
Čeká nás krásný hřeben, počasí přeje (sluníčko, možná by se hodilo trošku chladněji, ale zatím je to únosné), déšť nehlásí... hned ze začátku si s Peťou vytváříme náskok, přecejen druhý tým je věkově trošičku jinde :), ještě spočítáme ovečky (viz. foto) a s přehledem za sebou necháváme vrcholy Ostredok a Chyžky. Jenže pak příchází Ploská, která tak ploská z jedné strany není a výběh se mění ve výšlap ;). Naštěstí se snažíme o rychlejší tempo a hůlky opět prokazují službu, ikdyž ve vyšší trávě a úzké pěšince to s nima jde trošku obtížněji :). Dáváme proteinovou tyčku, sbíháme dolů pod Čierny kameň a raději navrhuju naznačit cestu po zelené, na kterou je vcelku neznatelná odbočka, velkou šipkou z kamínků (vyplatilo se, druhý tým se neztratil)... Cesta pokračuje náročnějším terénem, kde je třeba si dávat pozor kam šlapnout, navíc je pěšinka stále vcelku úzká. Míjíme Minčol a dobíháme k rozcestníku na Rakytov, kde se dohodneme, že raději zvolíme cestu po žluté bokem, neboť je to traverz, narozdíl od nepříliš pěkného výšlapu a následného hardcore seběhu po zelené.
Následuje víceméně traverz kolem Tanečnice, kratší stoupání kolem Skalní Alpy až k hotelu Smrekovica, kde jsem plni nadšení měli naplánováno si dát polévku a radler. Bohužel nám radost pokazili, ikdyž na inetu píšou, že fungujou, tak bylo úspěšně zavřeno. Před vchodem seděla skupinka mládenců se slečnou, kteří se vypravili na víkendový přechod, a museli nám sdělit tuhle smutnou novinu. Na druhou stranu jsme si vyslechli povzbuzující hlášky typu "nevypadáte uvaneně" a "vypadáte velice čile"... a že 10 minut dále se nachází vojenská zotavovňa, kde je restaurace otevřena... a že nám to bude trvat, když nás tak viděli jen 3 minuty :). Trvalo to 5 minut ;), jen slečna na recepci neměla asi zrovna dobrou náladu, jídlo údajně nedostaneme, neboť je doba výdeje obědů pro hosty.
Přesto jsme to zkusili, a velice milý čašník nám prodal alespoň toho radlera. Žíznivé oči byly veliké, vzali jsme rovnou 4 lahve :) a Peťa zmrzlinu k tomu. Venku jsem vyměnil triko. Zjistil, ze me hodinky stoply aktivitu, naštěstí Peťa trekovala poctivě :). Vypít dva radlery je náročné, proto necháváme každý láhev pro druhý tým, krásně uschováváme do místní okrasné studny vedle mrtvého ptáčka a necháváme vzkaz. V nohách máme 26km a únava, ani nějaká krize zatím naštěstí nepřichází. Naopak... Vybíháme dál... Před námi menší stoupání po cyklostezce, předbíháme cyklisty a očekáváme už dá se říct jen seběh... cesta je zajímavě značená, cyklo najednou odbočuje prudce doprava, značka však vede rovně... držíme se značky a sbíháme prudší sešup, čímž se vysvětluje uhnutí cyklo, na kterou se následně napojujeme. Nižné Šiprúnske sedlo a následuje příjemný stínek lesem, cesta široká, co víc si přát. Před Vtáčníkom se dostáváme do prádelny, sluníčko peče, vzduch vlhký. Naštěstí jsme tenhle úsek rychle překonali. Áááá asfalt... nádhera, sotva jsem ho uviděl začalo mě zlobit koleno, nejspíš z toho, jak nechci pravým chodidlem trefit nějaký nepěkný šutr zespod a přetěžuju tím pádem levou nohu. Nasazuju bandáž, o moc lepší to není, ale pořád to jde. Míjíme Sidorovo minizoo a uhýbáme u Vlkolínských luk na žlutou.
Po chvíli cvak cvak cvak... Braňo natáčí a fotí. Předám mu hůlky, které už nevyužiju a neustále se ptám na info o počtu km :). Tu běží Peťa první a ja se pekelně soustředím na to, kam šlápnu. Asi třikrát sem přestal být ostražitý a unavené nohy zakopávají, naštěstí je ješte dost sil to ustát... Tahle cesta mě ale baví, vede lesem, mírně z kopečka. Jen je docela dlouhá :). Na Rázcestí pod Kalváriou chvilku vydechnem... a už jen kousek po asfaltu do Ružomberoka. Společně se dohodneme, že prostě musíme dát o kousíček více než maraton, ať si checkneme ultra :].
Uf... zvládli sme to, směřujem k tescu, kde v košíku končí birel, cola, juice a dva koláčky... Usedáme spokojeně před obchodem a ládujem se, ještě pro jistotu solnou tabletu...
Rohlíky na hubách, spokojení... Braňo dělá řidiče... sprcha, srajda (to ten juice, exl sem ho litr:), a chodit můžem... Druhý tým jen trošku zmatkuje při hledání busu (jel dříve, než bychom se tam dostali autem), ale následně dojíždí na ubytko ve Starých horách.
Tímto děkuji Peťce za skvělou organizaci a super sparinga, uteklo to nečekaně rychle, Braňovi za support, Ivči za tejpy (přístě si oholím koleno už sám:) a Tomovi za supr společnost.
Koleno už je ok, bylo v pořádku už v neděli, kdy jsem myslel, že budu KO, ale kupodivu naprosto v pohodě. Tělo se dalo dokopy hodně rychle, až jsem příjemně překvapen. Teď jen počkat na foto z GOPRO [Gopro take photo:].
Oproti loňsku, počasí o poznání lepší, terén lehčí, každopádně obé super zkušenosti!
Přístě 50? Kdo si to lajzne semnou?
Komentáře